…a jen jsem si zlehka poposedl na sedačce ve vlaku na cestě domů na Moravu. Jeden nešikovný pohyb a mé rifle zakoupené před třemi měsíci dostávají ošklivý šrám kvůli jakési pružině šikovně ukryté pod rudou látkou sedačky.
A to prosím sedím v první třídě rychlíku Českých drah. Přesto se nemůžu ubránit dojmu, že omšelá, prosezená sedadle nevalného vzhledu by si zasloužila zásadní renovaci nebo raději přímo odchod na odpočinek. Stejně jako teď moje kalhoty.
Změna v nedohlednu?
Zkrátka, České dráhy nejsou to co bývaly. Tedy vlastně jsou. Jednomu připadne, že již čtyřicet let jsou stále tím, čím bývaly právě před oněmi čtyřiceti lety.
ic naplat, zřejmě se budu muset na nádraží poptat, jak moc velkou vinu největší zaměstnavatel v zemi cítí v kauze poničení mých nohavic. Nebo radši ne. Nemám na to. Když se dívám po svých spolucestujících, je mi jasné, že ani jeden z nich za můj problém nemůže. Když si nechám zaplatit svoji škodu od Českých drah, co se stane? Já budu spokojený, s balíkem peněz v kapse. Jenže tím utrpí firma České dráhy. A jí kvůli vyplacení mých kalhot nezbude než znovu zdražit.
Vždyť někde se jim to přece vrátit musí! Já vím, dráhy by zdražily i tak, ale já tedy nechci být tím, kdo si vezme na svědomí zdražení větší, než je nutné. Co by tomu řekly ty tisíce lidí, kterým se od nového grafikonu i tak zvýší výdaje o stokoruny za cestu do práce? Ne, za svůj nešikovný pohyb pozadím si musím nést následky jen já sám.
Konkurence, ozvi se!
Jenže co dál? ČD mě zklamaly, chci jiného dopravce. Auto nepřipadá v úvahu. Dálková autobusy zatím můj okres úspěšně míjí. Ale co konkurence Českých drah? Tak té rozhodně pšenka nepokvete.
Je to jen pár týdnů, co firma Railtrans zastavila svůj projekt rychlíku Praha – Ostrava, aniž měla vůbec šanci ho otestovat.
A zkazky o tom, co byly skutečné důvody, hraničily s popisem celonárodního spiknutí, jemuž vládne tajemnou rukou a kouzelnou holí mistra řádu sám pan Bazala, šéf Českých drah. Vše začalo tím, že se Drážnímu úřadu nepodařilo ani po dlouhých měsících práce homologovat mašinu Siemens, která se jinak prohání po celé západní Evropě a jejíž schválení mělo být hotové v prosinci loňského roku.
K tomu se přidal fakt, že podle rozpisu toho, kdo bude moct vyjet na trať mezi Libeň a Běchovice, se rychlíky Railtrans nedostaly. Probíhá zde totiž přestavba trati a je zde tedy třeba omezit provoz. S podivem, že NOVĚ zavedené rychlíky ČD se sem dostaly bez obtíží. To by pro Railtrans znamenalo startovat pouze ze Smíchova či jiného „periferního“ nádraží, což je jasná konkurenční nevýhoda.
A třetím kamenem úrazu je podle firmy Railtrans novela zákona o veřejné dopravě, která by mohla zásadním způsobem ohrozit provoz konkurence ČD. Podle ní by totiž mohlo dojít k tomu, že pokud by na nějaké trati, která je dotována státem či krajem, dotovaný spoj prodělával zatímco konkurence by jela naplno, je možné zamezit konkurenci přístup na tuto trať.
Konec první vlaštovky
Přiznám se, že nevím, v jaké fázi je tento předpis a jestli to nebyla pouze zahořklá proklamace ze strany Railtrans. Pokud je to ale pravda, pak se zdá, že České dráhy, přestože oficiálně zbaveny nadvlády nad tratěmi (ty byly převedeny na samostatnou společnost), stále umí tahat za správné nitky a hýbat těmi správnými údy svých loutek.
Takže mi nezbývá než stáhnout ocas mezi nohy a jako spráskaný pes, teď už s téměř holým zadkem kvůli roztrhnuté nohavici jezdit i nadále s firmou, která si dokáže stále zajišťovat svoji dominaci.
Svůj první příspěvek do nového blogu jsem si představoval jinak, ale budiž.